
Tak jo, do úvodu...vořu co můžu, ale hold tak to chodí, s prací to sice vypadá líp, ale nelze juchat předem, uvidím co mi přinese nový rok...Dodatečně přeju hezký svátky a teď jdu věnovat alespoň jeden "dáreček" Viol v podobě další kapitolky.
---

Jak jsem se blížila k domku už od cesty jsem slyšela Gregora řvát. Tudíž moje dedukce, že bude tam, kde zrovna je, byla víc než trefná. Nerozuměla jsem mu, ale stačilo mi ho slyšet a vařila se ve mě krev.
...ale víš Ty co? Já mu Tě nedám...
Když jsem stála u dveří po zádech mi přeběhl mráz, když se mi vybavila jeho poslední slova. Tedy samozřejmě ne úplně poslední, ale víte jak to myslím. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Gregorův řev ustal, jako by někdo zatáhl za provaz. Chvíli se nic nedělo a pak se dveře konečně otevřely a já hleděla přímo do ztemělých šedých očí svého profesora.
"Ehm...dobrý večer pane profesore...já..no.." Jak vidno mozek mi zase vypovídal službu, když se na mě tak díval.
"Neseš ni úkol?" Zažertoval tiše.
"My měli-" Zarazila jsem se, než mi to došlo. "Ne! Totiž...přišla jsem Vám popřát dobrou noc a odtáhnout Gregora někam kde ho nebude slyšet celý kampus." Vylítlo ze mě ve snaze honem něco říct. Popřát dobrou noc?! Co to kruci plácám? Zaručeně jsem v tu chvíli zase zrudla až za ušima. Yuki mi na to chtěl něco říct, ale v tu chvíli se za ním objevil Gregor.
"Co tady sakra děláš?!" Vyjel na mě a postavil se přede mně jako by mi chtěl zabránit vstoupit. Když se na něj Yuki otočil.
"Na to bych se mohla zeptat i já Tebe." Podotkla jsem relativně v klidu.
"Já? To..to je mezi námi muži." Zavrčel vyhýbavě.
"Chceš mě rozesmát? Ty máš momentálně do "muže" teda fakt daleko." Prskla jsem ironicky. Nejspíš jsem ale ťala do živého, protože se okamžitě vytočil.
"Co si to sakra-!" Začal a nejspíš by mi jednu vrazil, kdyby nezasáhl Yuki.
"Tak myslím, že to by stačilo pane Gregore, co jste chtěl jste mi řekl, řekl bych, že je na čase odejít." Promluvil na něj hlasem, který nepřipouštěl námitky. Ať ho sebevíc nesnášel, pořád to byl profesor a on nechtěl aby ho vyhodili, takže se na mě nevrhl. Místo toho do mě jen strčil.
"Doufám, že si spokojená." Zavrčel abych to slyšela jen já a odešel, aniž by se byť formálně rozloučil.
Dívala jsem se za ním a přemýšlela kolik škod jsem asi napáchala.
"Jsi v pořádku?"Ozvalo se vedle mě jemně.
"A-ano, myslím, omlouvám se..asi to nebyl ten nejlepší nápad." Vyhrkla jsem.
"To je v pořádku..nechceš si dát něco na uklidnění? Čaj, nebo něco?"
V rámci rozrušení jsem se objímala rukama a snažila zahnat třes, což jemu neuniklo.
"Uhm..ne, děkuju, myslim, že dneska už toho bylo víc než dost, raději půjdu..ještě jednou se omlouvám a přeju --"
Moje přání dobré noci zaniklo v jeho ramenou, když mě pevně objal a odpověď mi zašeptal do vlasů. Poté mě pustil, usmál se mým rozpakům a já měla co dělat abych se donutila se vůbec otočit a pomalu odcházet.
Na pokoj jsem došla snad jen silou vůle. Sesypala jsem se na postel jako bych byla želé co držely pohromadě sirky. Janiss ke mě okamžitě přiskočila a snažila se mě uklidnit.
"Nejspíš jsem v pořádným průseru." Pomyslela jsem si.
---
Další den začal nevinně, v podstatě jako každý, ale ani moje obvyklá snídaně mi nepomohla se zklidnit. Nasoukala jsem do sebe ztěží dvě lžíce a pak misku s povzdechem odstrčila. Janiss mohla ještě spokojeně spát, protože měla školu až odpoledne. Jak jsem jí to záviděla. Ač jsem měla dopoledne jen 2 hodiny. Chtě-nechtě jsem se připravila a vyrazila. Za dveřmi nikdo, alespoň něco. Došla jsem bez potíží do učebny, která ale k mému překvapení byla narvaná k prasknutí. Měli jsme mít dvouhodinovku s Yukim, ale netušila jsem, že nás tam bude tolik. Rozhlédla jsem se a hledala volná místa. Zákonem schválnosti bylo jediné volné místo vedle Gregora a ten si toho byl náležitě vědom. Grrr.
Sebrala jsem se a vykročila, ale místo abych si to namířila k němu, došla jsem k vysokému oknu s širokým parapetem dost daleko od katedry a i od něj a ustlala si tam. S čímž on očividně nepočítal. Už už se zvedal, aby mě vedle sebe asi usadil, ale naštěstí před něj nacupitala nějaká holka, kterou jsem předtím asi ani neviděla a sedla si tam. Oddechla jsem si. Tohle vyšlo.
Nevěnovala jsem mu ani jeden pohled. Do hodiny ještě zvývalo asi 10 minut, tak jsem si vytáhla sluchátka, abych měla důvod ostatní ignorovat ne až tak okatě a zadívala se z okna.
"Nebude se Ti tady sedět dost blbě?"
"Ne, je to tu super." Zahučela jsem.
"Sakra no tak Viol, podívej se na mě alespoň." Zaskučel.
"Co chceš?"
"Mohli bysme si po hodině promluvit?"
"Gregore--"
"Prosím." Nedal se.
"Hm..no jo."
"Díky" Vypadlo z něj úlevně. Na to odcupital.
Nehodlala jsem s ním mluvit, ale to teď vědět nepotřeboval. Když Yuki vešel vypadal jako by za ním včera Gregor vůbec nebyl. Moje místo k sezení ho ale nejspíš taky trochu zaskočilo, ale jen se na mě hřejivě usmál. Nejistě jsem mu úsměv vrátila a pak jsme se oba věnovali své náplni. On výkladu a já studiu. Hodiny utekly ani nevím jak rychle. Já využila svého místa a vyběhla z učebny ještě před Yukim. Gregorovi bude náležitě dlouho trvat, než se procpe davem a toho jsem hodlala využít. Běžela jsem přes kampus, jako by na tom závisel můj život. Neohlížela jsem se a za chvíli jsem byla u své milované zašívárny. Problém byl, že takhle za světla to bylo dost průhledné místo, větve, které mi v noci poskytovaly stín navíc mě teď neměly jak skrýt.
"K sakru." Zaklela jsem do ticha a rozhlédla jsem se. Času mi ubývalo, to jsem věděla až moc dobře. Na pokoj jsem jít nechtěla. Pak mě napadala už jen jedna možnost. Les před areálem. Tam mě hledat nikdo nebude. Chtěla jsem svůj klid, a ten mi poskytoval i les u nás doma. S tou vidinou jsem se zase rozběhla k bráně areálu, nehledě na to, že jsem slyšela Gregora jak mě volá jménem a hledá kam jsem se poděla.
U brány bylo mrtvo, tak jsem poklidně prošla a zamířila si to do lesa. Tam jsem se nechala nést vlastními myšlenkami a za notnou chvíli došla na krásnou klidnou mýtinku. Natáhla jsem se na trávu a nechala myšlenky dál plynout. Tohle vážně nebyl dobrý začátek na nové škole, ale co naplat, stalo se. Klid a jemný šelest listí mě ukolébal a já usnula.
S trhnutím jsem se probudila do tmy, když se mi něco chlupatého otřelo o ruku.
"Co to-" Posadila jsem se a v zápětí se mi do náručí nakvartýrovala kulička chlupů a s hlasitým mňouknutím zaprotestovala, že jsem ji asi tak dlouho ignorovala.
"Pico!" Vydechla jsem úlevně.
"Jak si mě tu našla?"
"Šla se mou." Ozval se pobaveně Yuki
"A jak --"
"Říkal jsem Ti přece, že si Tě tentokrát nenechám utéct." Chvilku na to byl hned u mě a přinutil mě si znovu lehnout.
"Jenže já--"
"Ššš" Umčel mě a pak už si jen pamatuju, že mi mávl rukou před obličejem a mě pohltila tma.
---
Ha...no nic extra to není, ale potřebovala jsem se dostat tam, kde teď pomyslně jsem xD Gomene, snad se bude alespoň maličko líbit. Případně pokračování později, protože tahle kapitola mi přijde ultra krátká vzhledem k tomu jak dlouho jsem ji tu skládala xD
---
Nevím jak dlouho jsem byla mimo, od chvíle, co jsem byla mimo sebe si toho moc nepamatuji. Vím jen, že jsem měla sen, který mi svou neuspořádaností vůbec nedával smysl. Když jsem se probrala, zjistila jsem, že ležím v posteli se sametovým temně modrým povlečením. S trhnutím jsem se posadila. Pokoj ve kterém jsem byla jsem nikdy předtím neviděla. Byl tak honosně a zároveň střídmě zařízen, že to ve mě vzbuzovalo respekt, ale zároveň zvědavost. Spustila jsem nohy z postele a stále přemýšlela, co se to vlastně stalo.
..tentokrát si Tě nenechám utéct...
Jenže co to kruci znamená? Nikdy předtím jsem ho přece nepotkala. Mimoděk jsem se dotkla svých rtů, protože se mi vybavil náš polibek ve skrytu vrby. V tu chvíli byly mé myšlenky přerušeny, protože se otevřely dveře a vešel Yuki. Podívala jsem se na něj a čekala co se bude dít.
"Už jsi vzhůru? Omlouvám se, moc jsem Ti toho nevysvětlil, to uznávám." Dodal navíc.
"Co..se to stalo?"
"Došel jsem k závěru, že bude lepší Ti to vysvětlit někde, kde budeme sami."
To mi to moc neosvětlil. Tak jsem raději mlčela a doufala, že se něco dozvím.
"Na co jsi myslela, když ses probrala?" Zeptal se najednou.
Zaskočená otázkou, jsem se ošila. Nechtěla jsem mu říct, co se mi před chvílí prohnalo hlavou. Nejen proto, že to bylo naprosto nemístné, ale tak obecně..důvěrné. On mezitím co jsem váhala co mám říct, přešel ke mě a posadil se vedle na postel.
"Mám Ti pomoct?" Zapředl tiše a přejel mi dlaní po tváři.
Než jsem stačila cokoliv říct, pohltil mě jeho pohled, a nechala jsem ho, aby mě znovu políbil. Zprvu byl jemný a vemlouvavý. Nebránila jsem se, proč taky, přeci jen to bylo přesně to, co se mi vybavilo když jsem se probrala. V modrém saténu do nějž jsem zpět dolehla měli mé vlasy nádech stříbra a já si v tu chvíli připadala výjmečná. Po chvíli se ten polibek prohluboval a nutil mě k odpovědi a já se nenechala dlouho přemlouvat. Nevím jak dlouho jsme v tom pokoji byli, ale připadalo mi to jako věčnost a nechtěla jsem aby to skončilo. Věnoval se mi tak jemně a s láskou, že mi to připadalo jako sen.
Na to se lehce odtáhl a zasmál se mi do rtů.
"Ale Ty přece nesníš, princezno." Zašeptal a nenechal mě protestovat.
Nevím zda mi četl myšlenky, nebo jak na to přišel, každopádně jsem neměla moc čas nad tím rozmýšlet.
Čas ubíhal a když se odtáhl mimoděk jsem zaprotestovala. Vytvořil mezi námi dostatečnou mezeru, aby mi dal čas se vzpamatovat.
"Když jsem zjistil, že Tě budu učit přišlo mi to jako zázrak, myslel jsem, že už Tě nenajdu." Řekl najednou.
Podívala jsem se na něj a už už jsem se chtěla zeptat, jak to myslí, ale předběhl mě.
"Byla jsi mi předurčena..osudem, dá se říct."
"To nechápu."
"Jistě, já vím. Není snadné to vysvětlit tak, aby to neznělo úplně šíleně."
"Sama musíš uznat, že to nebylo poprvé, co se vidíme."
"Byla jsi na koncertě v Berlíně, ještě když jsme byli Versailles." Pokračoval když viděl, že mám námitky.
"V kotlu lidí, kde jsi mě nemohl-"
"Ale ano, viděl jsem Tě." Přerušil mě.
"Dívka, jejíž vlasy do noci stříbřitě září, zachrání Tě z područí krvavé vlády." Zarecitoval najednou.
"To zní jako bys byl nějaká krvežíznivá potvora."
"Myslíš, že jsme si na to jen hráli?" Pousmál se ironicky.
Až když se na mě pousmál všimla jsem si, že to myslí vážně. Ať už proto jak se mu zalesklo v očích, nebo proto, že poodhalil své špičáky. Neměla jsem strach, i když by nejspíš byl na místě.
"A jak do toho zapadám já?"
"Je fajn žít věčně, ale je to celkem nuda, když jsi sama. Navíc, když si najdeme svou princeznu, nemusíme se obávat sami sebe."
"Nezbývá mi moc času a uznávám, že Gregor mi situaci dost komplikoval, takže jsem se rozhodl, že to nebudu protahovat." Pokračoval.
"Moc času na co?" Otázala jsem se honem.
"Kdybych tu déle zůstal bez Tebe, prozradil bych nás. Z nás 5 jsem já bohužel ten, co má nejmenší trpělivost a když má hlad, tak si prostě vezme to, co se naskytne. Bez ohledu na to, kdo to je."
"Co mám udělat?" Bylo mi jedno co po mě bude chtít, jeho oči mě téměř hypnotizovali a chtěla jsem mu pomoct.
"Staň se mou věčnou princeznou."
Čekala jsem, že to bude něco takového, ale i tak mě to zaskočilo. Tedy i když opominu fakt, že v moderní době je něco takového možné. Myslela jsem, že to je jen součástí knih.
"Bolí to?" Zeptala jsem se místo přímé odpovědi.
"Popravdě nevím, na svou ztrátu smrtelnosti si moc nepamatuju."
"D-dobře."
"Jsi si jistá? Tvůj život po tom už nikdy nebude jako dřív." Řekl jemně.
"To není od chvíle co jsem sem přišla a potkala Tě."
Na to se krátce zasmál a smazal mezeru mezi námi. Vybavuji si jen krátkou bolest a pak pachuť krve v ústech a krátce na to jsem usnula.
Je fajn vědět, že knížky co se týče proměn dost kecaj. Žádná spalující bolest, prostě nic. Když jsem se znovu probrala, všechno mi připadalo stejné. Ten pokoj, Yukiho vůně. Všechno. Ani jsem nepociťovala tu "hroznou žízeň." Vyšla jsem z pokoje a našla jsem ho v malé kuchyňce. Koukal se ven z okna. Už byl den, nevím jestli jsem spala jen jeden den, nebo víc. Každopádně bych měla být jako správná studentka na hodině, ale bylo mi to jedno.
"Asi jsem prošvihla výuku."
Usmál se mé poznámce a pomalu se otočil.
"Neměj strach všechno spolu doženeme."
Na to jsem se skoro rozeběhla a vrhla se mu do náruče. Byla jsem šťastná, že jsem s ním a jeho to očividně těší. Mohla jsem proto i sama sobě říct, že můžu žít šťastně až na věky. V té chvíli jeho rty našly moje a tuhle myšlenku zpečetily.
♥