
Tak jsem si na sebe nakrásně zase vymyslela něco, co nestíhám. Na to já jsem fakt expert :D Omlouvám se všem, které to třeba nebaví číst, nebo neví, co v tom my jiní vidíme...já nikdy netvrdila, že jsem normální :D Takže poračujemé...:P

Další ráno mě vzbudil jekot budíku, který se rozléhal celou chodbou a řekla bych, že vzbudil snad každého na kilometr daleko. A na majitele budíku by se stála fronta s nápisem "Kdo si dřív praští?" Nebo třeba "Větší rána větší potlesk!" Alespoň mi ale zbýval čas na psychickou přípravku.
Janiss byla z mého hlavního profesora naprosto unešená a pořád brebentila, jak ty hodiny budou super, když nás učí někdo přímo "od fochu" a tak dále...Nu což o to, to asi ano, pokud to naopak nebude o to horší.
Po chvíli jsme se rozloučily a já šla směrem výuka. Času jsem díky budíku měla dost, tak jsem nemusela pospíchat. Jen co jsem našla třídu a vešla, Gregor na mě už zběsile mával a ukazoval na místo vedle sebe. Zjistila jsem, že Yuki už je katedrou a něco si píše, ačkoliv hodina ještě nezačala. Nechtěla jsem se v tom rýpat, tak jsem se s pozvdechem vydala za divoce gestikulujícím Gregorem.
"Čavés." Pozdravil nadšeně.
"Ahoj."
"Tak jak se nám spalo?"
"Fajn, s bezva raním budíčkem." Zahučela jsem potichu.
"Klídek žabko, ještě není hodina." Zasmál se a dloubnul do mě loktem.
S heknutím jsem ho majzla po hlavě sešitem, co jsem zrovna vytáhla z batůžku, jen jsem litovala, že nemá víc listů. Překvapeně se na mě podíval a začal se smát. Pff. A pak se má člověk snažit. Ignorovala jsem ho a nalistovala si v onom sešitě konec zápisků.
"Jů, hele, zápisky! Kde si k nim přišla?"
"Ty si nedáš pokoj?" Zabručela jsem naoko naštvaně. "Samozřejmě, že z hodiny, odkud jinud."
Nasadil kajícný výraz s takovým úsílím, že to prostě nešlo se nezačít smát. On se ke mě za chvíli hned přidal. Zjevně komediant každým coulem. Pak jsem si všimla, že jsem opět pod dozorem profesora, tak jsem zmlkla, bezpochyby rudá jako rajče a zajela do lavice, aby mě bylo co nejmíň vidět. Usmál se a chvíli na to začala první hodina.
Můj fascinační stav z první hodiny vypršel a já si naplno užívala výklad. Gregor vedle mě oproti tomu vypadal dost bezradně a opisoval více jak polovinu mých zápisků, aby z těch hodin alespoň něco měl. Když pak byla pauza na oběd, vypadal naprosto ztrhaně.
"Jak si to můžeš tak užívat?" Zaskučel když dosedl s tácem těstovin na své obvyklé místo.
"Kouzlo výkladu." Odvětila jsem s úsměvem a pustila se do své porce.
"Je tu volno?" Ozvalo se po chvíli.
"No jasně." Vyhrkla jsem a až potom se podívala, kdo se to vlastně ptal.
Yuki. Tedy, všimla jsem si, že je běžné, že profesoři jedí normálně mezi studenty, ale že až tak? No vzít zpátky to stejně nešlo. Ne, že bych chtěla. On měl v očích pobavení, jako by přesně veděl, co se mi právě prohnalo hlavou.
"Díky." Řekl a dosedl.
Gregor na mě koukal, jako bych zrovna spadla z višně, jelikož jsem mu přerušila jeho fňukací árii. Na to jsem jen pokrčila rameny a dál si všímala jídla.
"No...a co děláš po škole?" Vybafl Gregor najednou.
"Co-o-že?" Zakuckala jsem se, zaskočená otázkou.
"Jdem totiž s kámošema do baru..nechceš jít taky?"
"Uhm...ani ne, díky...mě na to neužije."
"Na co?" Zeptal se nechápavě.
"Však víš...sezení v barech, alkohol, cigarety a tak.." Začala jsem opatrně, nehodlala jsem se hned v prvním týdnu opít.
"Ale no táák...nebuď puťka Viol." Protáhl najednou.
"Puťka?!" Podívala jsem se na něj, jako by mu přeskočilo, nehledě na to, že se mi nelíbilo, že to všechno Yuki slyší.
"Noo, ta co sedí na pokoji a pořád se něco učí a nechodí nikam s kámošema."
To se předvádí, či co? Nechápu co mu tak najednou přelétlo přes nos.
"Tak poslyš, žabáku, skoro mě neznáš, tak bych ocenila, kdybys mě přestal soudit a příště trochu přemýšlel, než začneš mluvit. Těšilo mě." Zavrčela jsem. Hned na to jsem se zvedla s tácem a nedojedenými těstovinami a vydala se k odchodu.
"C-co-" Gregor vypadal, jako by ho moje reakce docela zaskočila, zato Yuki se podle výrazu docela dobře bavil. Bezva. No proč ne. Vrazila jsem tác mezi ostatní již použité, popadla džus a vyšla, aniž bych se ohlédla. Je mi fuk o co mu šlo, ale takhle se chovat nemusel...
---
To be continued tomorrow xD pardon musím jít spát, dopíšu zítra
---
Dobrá, tak "zítra" to nebylo, ale to proto, že se toho schrulo tolik, že to prostě nešlo...Gomene. Myšlenka byla, ale čas na sepsání ani náhodou...
---
Courala jsem se kampusem, kde bylo už tak docela narváno a svírala svůj pomerančový džusík. Taky si asi moc nepomůžu, ale kam jinam jít? Další hodina měla začít zhruba za hodinu a ještě to byla cvičební hodina s nástroji. Lepší to být vážně nemohlo. Dala jsem si extra záležet, abych se nepřiblížila k jídelně. Nestála jsem o to, aby mi tu zase poskakoval Gregor. Ponořená v myšlenkách jsem se za chvíli dostala mimo kampus za budovy ubytoven. A najednou nikde ani noha. A přitom byla nádherně, koutek zeleně s několika stromy a vrbou, která svými větvemi objímala malé jezírko, netknuté nedopalky a jinými hnusy co umí lidi odhodit, když se jim to hodí. Ohlédla jsem se, na kampus odtud nebylo vidět a tudíž tu byl klid a soukromí. Času jsem měla dost, tak jsem přešla k vrbě a rozhrnula její větve tak, abych mohla projít. Bylo tam příjemně chladno, ale stejně mi naskočila husí kůže, jako bych dělala něco zakázaného. Pousmála jsem se vlastní pošetilosti a sedla si na břeh jezírka.
Bohužel mi nedošlo, že když jsem tak daleko od kampusu, neuslyším zvonění na hodinu, tudíž když jsem se po nějaké té době podívala na hodiny, tak mi celkem zatrnulo. Hodina už dávno začala. Vystřelila jsem ze svého útočiště a hrabala z tašky rozvrh. Co by jeden nechtěl, samozřejmě jsem přitom úporném hrabání zakopla a hodila sebou o zem. Počastovala jsem samu sebe pěknou řádkou nadávek a nasupeně v sedě vytáhla ten zpropadený papír. Neměla jsem páru, kde ta třída je, což taky mohlo znamenat, že ji ani nestihnu, no super. Posbírala jsem okolo sebe obsah tašky, co se při pádu vydal na výlet a pak se rozhlédla.Všechny dveře byly samozřejmě zavřené a to ticho až nepřirozené. Vydala jsem se podél učeben abych našla, kde vlastně mám být, ale bylo to horší než hledání jehly v kupce sena.
Když už jsem měla téměř jasno, zazvonilo a všichni se vyhrnuli z učeben, takže jsem tuplem byla jako Alenka v říši divů, snažila jsem se pokud možno vycouvat z davů, ale samozřejmě jsem do někoho vrazila. Otočila jsem se, abych se omluvila a odplula a za mnou stál Yuki.
"P-pardon" Vyhrkla jsem.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se a nespouštěl ze mě oči.
"Cože?"
"Nebyla jsi na hodině, tak jsem si říkal, zda Ti z těch těstovin nebylo zle."
"Jé, to né..já..no, totiž...zapomněla jsem si hlídat čas a pak jsem měla problém najít učebnu."
Na to se začal smát a já radši zakotvila pohled do země. No co naplat, daří se mi.
"Kde jsi se zapomněla?" Vytrhl mě z myšlenek.
Chvíli mi trvalo než jsem odpověděla, protože jsem honem přemýšlela kam tou otázkou míří, navíc já neřekla, že jsem se "někde" zapomněla.
"Za...za ubytovnami." Řekla jsem nakonec.
"Hmm, dobrá, doufám, že dovolíš, abych Tě na další hodinu doprovodil, aby ses mi zase neztratila." Řekl a hned na to mě směroval mezi studenty, jako by tam měl vyšlapanou cestičku.
Vešli jsme do poloprázdné třídy, on se vydal ke katedře a já k lavicím. Schválně jsem si sedla co nejdál od Gregora i od všech ostatních, abych nemusela poslouchat uštěpačné poznámky.
Hodiny utíkaly a mnozí z nás i usínali, jiní neustále švitořili a kecali, jako nějací puberťáci. Konečně se ozvalo poslední zvonění a téměř všichni se vyhrnuli do chladného podvečera.
Sebrala jsem si své věci a vydala se k chumlu lidí u dveří, čekala jsem až se konečně dostrkají. Pak když jsem se konečně mohla nadechnout, vůbec se mi nechtělo vracet se do pokoje.Vymanila jsem se tedy z davu a zamířila si to ke svému tajnému místu.
Přivítalo mě stejně tiše jako prvně, ale já za to byla nesmírně ráda. Vklouzla jsem pod vrbu, kde jsem si už předtím našla skvělé místo na sezení a opřela se o kmen. Po zhruba hodině mého tichého rozjímání mě vyrušil šelest větví, otočila jsem se, abych viděla, kdo že objevil můj úkryt, ale byla to jen kočka. Krásná mourovatá kočka s výraznýma zelenýma očima. Chvíli tam jen stála a pozorovala mě a pak si mi vyhupla na klín a nechala se hladit. Brala jsem ji jako tulačku a odjakživa jsem měla kočky ráda a ony jako by to snad věděly.
"Taky jsi tu sama?" Šeptala jsem vrnícímu klubíčku chlupů.
Jak jsem se věnovala kočce nezaslechla jsem další šelest, který by mi jinak prozradil, že za mnou někdo stojí.
"Tak tady jsi Pico." Zašeptal příchozí najednou.
Já div nenadskočila a kočka na mém klíně se líně otočila, pohlédla na Yukiho a drcla mi do ruky, protože jsem přestala hladit, jako by on tam vůbec nebyl.
"Nechtěl jsem Tě vyděsit" Šeptal dál, tentokrát směrem ke mě.
"Uhm, v pohodě."
Přešel blíž a posadil se vedle mě, jako bysme byli staří známí a já se nervózně ošila.
"Tak sem ses mi zašila." Řekl a hrál si s růží, kterou ani nevím odkud vzal.
"Přišla sem zhruba před hodinou." Pokusila jsem se chabě chránit Pico.
"Já myslel Tebe, ne kočku." Odvětil prostě, podal mi růži a vpíjel se do mě očima.
"M-mě?" Vypadlo ze mě a omámeně jsem si vzala podanou růži a přivoněla si. Voněla nádherně.
Usmál se a přejel mi prstem po tváři, což mě donutilo prudce se nadechnout a to jemu samozřejmě neuniklo.
"Překvapuje Tě to?" Ptal se jemně.
"No..trochu. Přeci jen jsem jenom jedna z mnoha-" Umčel mě prstem přiloženým na ústa
"Ššš...nejsi jedna z mnoha, jsi jedinečná, jako tahle růže." Zašeptal a naklonil se blíž, čímž mě lapil mezi sebou a onou vrbou. Mezi námi jen tiše vrněla Pico.
"C-co to-" Zajíkla jsem se.
"Co myslíš? Už roky jsem nepoznal ženu, co by mě očarovala tak, jako Ty. Tentokrát si Tě nenechám utéct." Zavrněl mi do rtů a záhy na to smazal to málo co je dělilo.