
Další den nastal a mě nezbylo nic jiného, než se vydat tam, kam velel rozvrh. Mrzelo mě, že s Janiss mám asi jen dvě přednášky, ale co naplat. Přece už nejsem malá. Navedla mě směrem k mé první učebně a rozloučila se. Docela mě znervózňovalo, že si každý s sebou nesl svůl nástroj, fungl nové kytary, housle, paličky, naleštěné tak, že z toho zrak pomalu přecházel. Já se nervózně podívala na své, už dosti opotřebované, paličky co jsem kdysi dostala od dědy. No potěš..to zase bude komentářů...
Moje obavy nabraly ještě větších rozměrů poté co jsem vešla do auly, která byla už tak celkem plná. Zašla jsem do zadnějších řad, abych hned nebyla tak na očích a zapadla do krajní sedačky. Každý se tam s někým nadšeně bavil. Po chvíli se ozval zvonek a rozešli se do svých lavic a mě si nikdo nevšímal. Profesorka na tuhle hodinu nás měla zasvětit do světa J-rocku obecně. Pak byl na řadě historický vývoj a pak něco o druzích bicích nástrojů, název jsem si nepamatovala. Na poslední jmenovanou hodinu jsem měla poprvé mít svého hlavního profesora, či profesorku a byla jsem zvědavá, kdo to bude.
Do učebny nakráčela drobná ženuška s pevně uvázaným drdolem a přímým pohledem přes brýle. Poté, co si nás všechny změřila, tak do prvních lavic hodila prezenční listinu a představila se jako "Madam Vegardová", profesorka a správkyně školního systému a hned na to začala s výkladem, jako by se nechumelilo. Asi jsem nebyla jediná, koho to zarazilo, protože nějaký tmavovlasý kluk co seděl několik řad předemnou, se po chvíli přihlásil.
"Ano?" Otázala se s nadzviženým obočím.
"Promiňte madam, nevíte kdo je hlavním učitelem naší studijní skupiny?"
"Myslíte, že to patří do hodiny, pane Gregore?"
"No...ne, ale-"
"Tudíž si to nechte mimo vyučování a nerušte mi hodinu." Uťala ho okamžitě a dál se o něj nezajímala.
No páni, tak té se radši na nic ptát nebudu, napadlo mě, když jsem dál zapisovala její výklad. Po dvou blocích jejího obsáhlého vyprávění jsem vážně necítila ruku a to byl teprve začátek. Konečně se ozval zvonek, který nás osvobodil a 3/4 třídy se okamžitě sebralo a vyběhli, jako by někde bylo něco zadarmo. Gregor, co se madam Vegardové na začátku ptal, si na místě naštvaně cpal věci do tašky, kam se ani nemohly všechny vejít. Sebrala jsem odvahu a vykročila.
"Ehm..ahoj." No uznávám, že to nebyl zrovna efektní začátek, ale alespoň něco.
"Čau žabko." Uculil se na mě, pak už svůj boj s věcmi vzdal a očividně čekal, co se bude dít dál.
Žabko?! No cože? Eh.
"Není zrovna přívětivá, co?" Spolkla jsem řadu poznámek k "žabce" a soustředila se na to, o co mi šlo.
"No, to Vegardorka nikdy, ale zkusil jsem to." Očividně se docela bavil.
"Nevíš, kde bych našla učebnu C156 prosím?" Rozhodla jsem se to radši moc neprotahovat, zepředu vypadal docela dobře a podle chování si to i uvědomoval, tak na co mu nahrávat.
"Hmm, co teď máš?" Zeptal se, místo aby odpověděl.
"Historický vývoj"
"Bezva, tak to máme spolu, doprovodím Tě, žabko, pojď."
Zase ta žába. No co, poděkovala jsem a vydala se za ním, když si tedy řekl, že půjde na další hodinu.
"Jmenuju se Violet, a nejsem žádná žába." Osvětlila jsem mu, když jsme vyšli z auly.
"Hm? Hezký jméno." Poznamenal s úsměvem a pokynul mi do o poznání menší třídy.
Usadila jsem se, on si sedl vedle mě a hodina začala. Na historii jsme měli malého sešlého dědečka, který tou historií byl sám tak nadšen, že bavila i nás. Zjistila jsem, že na to nemám učebnici, ale Gregory mi ji ochotně poskytl. Uznala jsem, že oslovit ho, nebyl až tak špatný nápad, mohl by to být dobrý kamarád. Čas utíkal a blížila se konečně ona očekávaná hodina, kdy se konečně dozvíme, kdo naši skupinu povede. Tedy, to, že tu učí esa, jak hlásal letáček asi nebude tak úplně lež, přeci jen, každý z těch profesorů vychází z praxe, u některých byla fakt zajímavá a rozmanitá, to nepopírám, ale i tak jsem zvědavá.
Zašli jsme si na oběd a vedli skoro až vášnivou debatu na téma bicí. Dozvěděla jsem se, že má doma fakt solidní sestavu, za kterou by se nestyděl ani profík. Já jsem o tom, na čem jsem se učila raději pomlčela a on to zjevně chápal. Mohla bych mu závidět, ale raději si užiju ten pocit, když začnu hrát a je jedno jak dobrá ta či ona soustava je.
Čas se nachýlil a tak jsme vyrazili.
Schválně jsme se usadili dopředu, abysme měli dobrý výhled, vedle nás si sedli nějací Gregoriho přátelé a hašteřili se u toho jako děti. Radši jsem se tvářila, že k ním nepatřím a zadívala se z okna. Začal říjen a listí se krásně zbarvovalo do ruda. Třída najednou utichla a ozvalo se pár zalapání po dechu, tak jsem se podívala, kdo ten rozruch vlastně způsobil. Zprvu jsem čekala nějakého napomádovaného echt frajera co dělá, že brouk Pytlík je jeho příbuznej. Pak ale přišel šok.
Ten, kdo způsobil rozruch byl náš učitel. Vypadal v jednodušším černém lehce lesklém saku až neuvěřitelně elegantně a taky přitažlivě. Tohle by jim měli zakázat. Do třídy, jako náš hlavní profesor, vešel Masayuki Isikawa alias Yuki a mě úplně zatrnulo, protože se díval přímo na mě. Jeho tmavě šedé oči mě naprosto lapily a nebyla jsem s to se pohnout.
Chvíli na to už se díval jinam a přešel ke své katedře. Je tohle možný? Ani jsem netušila, že by učil. A přece tu teď před námi stojí. Nejprve vypadal docela přísně, ale to vše smazal úsměv, který nasadil, když začal hodinu. Všichni byli naprosto hypnotizovaní jeho výkladem a zvlášť děvčata z okolních lavic div neslintaly do svých poznámek. Ke konci hodiny poslal docházku a rozloučil se. Všichni se zapsali a Gregory do mě poté se smíchem šťouchnul.
"Au..co je?" Zabručela jsem.
"Celou dobu tu sedíš, aniž by sis udělala čárku, nebude Ti to chybět?" Rýpnul si do mě.
Měl pravdu, byla jsem tím šokem natolik vyvedená z míry, že jsem si nic nezapsala, ale naštěstí s pamětí jsem nikdy neměla moc problém, tak jsem to ignorovala.
"Neměj péči, Romeo, já to zvládnu." Odbyla jsem ho a začla se balit.
"Ale, ale, copak žabičko?"
Šlehla jsem po něm zlostným pohledem a prošla ven, jako by nic neřekl. Měla bych z toho mít radost, přeci jen, komu se poštěstí, aby ho vyučoval někdo, jako je Yuki? Jenže...ten pohled, kterým se na mě díval, když vešel. Ještě teď mi z něj šel mráz po zádech. Nebyl nepřátelský, alespoň tedy doufám, ale...
Můj proud myšlenek byl přerušen tím neodbytným Romeem.
"Hej Violet! Hej no tak, počkej na mě!" Řval na mě ode dvěří učebny. Ostatní okolo se pohihňávali jako puberťáci, ale jen prošel Yuki ze třídy, tak všichni ztichli. Bezva, takže si můžu být jistá, že ví už od první hodiny, kdo jsem. Povzdychla jsem si a ač mířil mým směrem, raději jsem se otočila a se svěšenou hlavou se šourala na koleje. Lépe jsem se uvést tedy nemohla.
Jen jsem došla na kolej, tak jsem byla pod palbou otázek, jakže to probíhalo. Páni, té holčině fakt nic neunikne. Tak jsem jí jednoduše vylíčila, co a jak a začala si dělat poznámky, na které v mém fascinačním stavu nedošlo. Stačil jeden pohled na rozvrh a věděla jsem, že zítra nás má mít celý den. Už jen z té představy se mi sevřel žaludek jistým očekáváním. ale i strachem.

Tak to je naprosto skvělé pokračovaní :)