
Tak jo, pardon všem, moje předsevzetí se mi dařilo plnit docela obstojně, ale pak se to zas všechno sesypalo jako domeček z karet. Co na to říct, povídka taky není tak úplně jak jsem čekala, ani nevím jak s ní pokračovat, tedy pokud se pokračování čeká. Nejsou ty správné nápady. Z neustálého čekání a posílání životopisu, když už se najde něco, kam jej poslat můžu, mi už docela solidně hrabe. To se nedá říct ani jinak, prostě mi hrabe.
Nejsem s to pořádně dodělat věci, co jsou rozdělané, a to i několik měsíců. A přesto mě tlačí čas a nestíhám to, co bych ráda. Možná proto, že nechci, nebo proto, že se bojím. Fascinuje mě přístup lidí okolo mě, obvzláště v rodině a šíleným způsobem mě to sráží. Mám pocit, že s většinou lidí, se kterými jsem se před rokem normálně bavila, si teď nemám co říct. Rozhovory s některými jsou...vedeny v rámci slušnosti z mé strany, protože mě jednoduše řečeno Ti lidé nudí. Jsem sobec, asi ano, dřív jsem taková nebyla, hledala jsem, co se změnilo, co je špatně a snažila jsem se to dát dokupy. Ale když jsem to tak právě před tím cca rokem dělala, dostala jsem tak po tlamě (samozřejmě obrazně, ne doslova, tedy spíš psychicky po tlamě), že jsem si řekla, že na to kašlu. Psychika člověka je náročná věc, troufnu si tvrdit, že vydržím fakt hodně, ale co je moc, to je moc. Obviňujte si mě, haňte si mě jaká jsem mrcha a x jiných nepublikovatelných slov, pro mne jste byli přáteli, ale donutili jste mě postavit zeď a tak jakmile jednou stojí, tak drží. Ano, jejich slova bolí, ale nebráním se, protože to postrádá ten nejmenší smysl.
Nejsem společenský tvor, nikdy jsem moc nebyla, ale přesto se najdou lidi, které k sobě pustím, ale vybírám si je, nevěřím každému. Možná proto mě to, že mě někdo podrazil pak žere a snažila jsem se to dát do kupy. Nikdy to už nebylo stejné, nikdy nebude. Ale nikdy není vina jen na jedné straně, ovšem pokud iniciativu má jen jeden, tak to nejde.
Víte, ono osamění má jisté plusy i mínusy, jako všechno. Potíž je v tom, že když si na ni zvyknete, málokdo vás chápe. Příjdete ostatním divní, ale...co je nám tím pádem do nich?
Omlouvám se za poněkud pomatený a neoptimistický výlev, ale lepší napsat něco, než nic. No ne?




