
Víte, už při počáteční mánii okolo tohoto muzikálu mě hned několikrát napadla jedna a tatáž otázka. Tedy existovala někdy skutečná Carmen, nebo to je jen smyšlená postava? Kdo to ve skutečnosti byl? No a jelikož jsem jak už je o mě známo v určitých ohledech tvrdohlavá, nedalo mi to, abych nezačala pátrat a zkoumat s takovými výsledky, aby mi ona malá dušička dala pokoj =) I když nevím, jestli toto pátrání došlo správného cíle, myslím, že není špatné si to přečíst.
Do úvodu by se asi hodilo říct, že osoba, podle níž nejspíš vzniklo několik děl mezi nimiž je i tento muzikál, už téměř logicky nežije, i když se přesně neví, kdy se narodila, podle jisté dokumentace zemřela v roce 1963 v Baguru a její celé jméno je Carmen Amaya...A teď už konečně výsledky mého pátrání...
Kdo ji spatřil tancovat, může jen potvrdit, že tato postava tmavé pleti vnášela do tance celou svou duši. Carmen byla plná energie, pružná a elegantní v pohybech. Neodolatelná přírodní síla - malé tornádo, které hypnotizovalo celé publikum svým rytmem, pohybem nohou i paží. Nepopíratelná královna v historii ženského flamenka - žena, která se, i přes svůj prostý původ, díky výjimečné osobitosti a vrozenému uměleckému cítění, velmi brzy proměnila v neopakovatelnou a jedinečnou legendu. Svůj styl dovedla ve všech detailech k obdivuhodnému půvabu. Tancem světu představovala fascinující, uchvacující kouzlo cikánské rasy. Výjimečná tanečnice, která výrazně inovovala ženské flamenco a ovlivnila směr jeho dalšího vývoje.
Nesmíme opomenout její rytmické, pravidelné a silné luskání prsty, ani klapot jejích kastanět ze slonoviny, opracovaných tak, aby vydávaly ten správný zvuk. Další stránkou temperamentního umění Carmen byl zpěv - jedna z jejích málo oceňovaných předností, avšak zvukové záznamy jsou důkazem Carmenina chvějícího se hlasu plného čistoty, barvitosti, přirozenosti a emocí.
Dcera tanečnice Micaely a kytaristy Josého, vystupujícího jako "El Chino", měla celkem pět sourozenců: Paco, Leonor, María, Antonia a Antonio. Jedna z tet, známá pod jménem "Juana la Faraona", která též byla velkou tanečnicí, orientovala svůj život - tak jako všichni ostatní členové rodiny Amaya - na směrování a pomoc malé Carmen při hledání cesty k flamenku. Carmen tancovala mezi svými. Na pláži, na zahrádkách výletních restaurací či v uličkách... Tam všude jste mohli spatřit křehkou a drobounkou dívenku, jak vesele a odvázaně tancuje, a kolem ní shluk zpívajících a nepřetržitě tleskajících Cikánů. Ti nejstarší místní obyvatelé vyprávěli, že nikdy nic podobného ještě neviděli. Kytary, kastaněty a tlesky doprovázely Carmen už od kolébky... Do školy měla blízko, ale navštěvovala ji pouhé dva týdny. Učitelka ji musela ve třídě neustále napomínat za povykování a vyrušování, a trestala Carmen klečením v koutě s knihou v podpaží. Dívčin vášnivý a vzpurný charakter na sebe nenechal dlouho čekat: Carmen hodila knihu po učitelce...
"Moře mě naučilo tancovat..."
Pro neutuchající sílu, energii, temperament, smyslnost, dravou vášnivost, vulkanickou nespoutanost, umění a duende začali sotva čtrnáctiletou dívku nazývat "La Capitana". Pochvalná slova hudebního kritika Sebastiána Gasche se rychle šířila od ucha k uchu a celý svět toužil vidět Carmen, která mezitím triumfovala v Madridu, Seville, San Sebastiánu...
V roce 1935 působila v madridských divadlech La Zarzuela s Conchitou Piquer, Miguelem de Molina a jinými význačnými umělci, a také v divadle Fontalva. Též účinkovala ve svém prvním filmu La Hija de Juan Simón (natočeného v předešlém roce režisérem José Luis Sáenz de Heredia) a objevila se na stránkách hudebního časopisu v Barceloně. Po natočení dalšího filmu v roce 1936, María de la O (režiséra Francisco Elías a scénaristy José López Rubio), ve kterém si zahrála hlavní roli, odjela na turné po španělských provinciích. Turné jí však zkřížila občanská válka ve Valladolidu, odkud utekla do Lisabonu. Po nabytí zkušeností v Portugalsku se ještě téhož roku vydala na cestu přes Atlantik. Nejprve do Buenos Aires, kde se poprvé představila s kytaristy Ramónem Montoyou a Sabicasem v divadle Maravillas. A to s tak obrovským úspěchem, že hned druhý den jejího účinkování musely zasahovat i bezpečnostní složky, včetně hasičů, aby udržely pořádek u pokladen.
Neuvěřitelné úspěchy zaujaly i manažera Sol Huroka, který ji angažoval spolu s dalšími osmi Cikány na pět let pro vystupování v zemích Severní Ameriky. V říjnu 1940 o ní psal časopis Dance jako o současné "senzaci" Latinské Ameriky a oznamoval její příchod do nové sezóny. Na začátku roku 1941 se představila v New Yorku, konkrétně v Beachcomber, a krátce na to v Carnegie Hall, spolu s kytaristou Sabicasem a Antoniem de Triana, a samozřejmě také se svou rodinou. Později účinkovala i v Radio City a v New Yorku si koupila dům.
Úspěch ve Spojených státech byl tak mimořádný, že ji pozval i prezident Roosevelt na večírek do Bílého domu a daroval jí kabátek s briliantovými kameny. Cesta z New Yorku do Washingtonu soukromým prezidentovým letadlem byla jejím prvním letem v životě vůbec. Objevuje se na titulní stránce časopisu Life a je obdivována nejslavnějšími filmovými hvězdami i jinými umělci Severní Ameriky. V červnu a červenci 1942 dosahuje velkého úspěchu v Alvin Theatre na Broadway a v následujících měsících se stává jednou z hlavních "atrakcí" Hollywoodu, kde s filharmonickým orchestrem interpretuje jednu z verzí Fallovy El amor brujo v Bowl Auditorium před dvaceti tisíci diváky.
Úspěch ve Spojených státech byl tak mimořádný, že ji pozval i prezident Roosevelt na večírek do Bílého domu a daroval jí kabátek s briliantovými kameny. Cesta z New Yorku do Washingtonu soukromým prezidentovým letadlem byla jejím prvním letem v životě vůbec. Objevuje se na titulní stránce časopisu Life a je obdivována nejslavnějšími filmovými hvězdami i jinými umělci Severní Ameriky. V červnu a červenci 1942 dosahuje velkého úspěchu v Alvin Theatre na Broadway a v následujících měsících se stává jednou z hlavních "atrakcí" Hollywoodu, kde s filharmonickým orchestrem interpretuje jednu z verzí Fallovy El amor brujo v Bowl Auditorium před dvaceti tisíci diváky.
V době své největší slávy, se v prosinci 1947 vrátila zpět do Španělska a dne 18. téhož měsíce vystupovala v barcelonském Teatro Tívoli s představením nazvaném Embrujo Español.
V roce 1948 se jí dostává ohromného přijetí v Princess Theatre v Londýně. Gratuluje jí také anglická královna, přičemž jejich společná fotografie se objevuje v tisku s následujícím textem:
V roce 1948 se jí dostává ohromného přijetí v Princess Theatre v Londýně. Gratuluje jí také anglická královna, přičemž jejich společná fotografie se objevuje v tisku s následujícím textem:
"Dvě královny tváří v tvář."
Během působení v Barceloně se 19.října 1951 provdala za vynikajícího kytaristu Juana Antonia Aguero. Nebyl Cikán, ale znal a miloval cikánskou duši jako málokdo. Carmen a Juana spojovala velká láska k flamenku. Nikdy je nezajímaly peníze. Dělali jen to, co chtěli dělat, protože se jim to jednoduše líbilo. A tak odmítli spoustu kontraktů za vysoké honoráře pro různé světově proslulé scény a rozjeli se za "nejvíce ukrytým lidem" do Latinské Ameriky, která byla jejich velkou vášní. Nebylo to poprvé, co si Carmen nechala jen tak postavit pódium uprostřed náměstí a tancovala pro tyto vrstvy lidí. Vypráví se, že jednou při účinkování v Barceloně zůstala za dveřmi divadla spousta Cikánů, kteří neměli peníze na lístky. Když se to Carmen po vystoupení dozvěděla, zjistila si, odkud pocházeli a se svými muzikanty se přesunula do jejich čtvrti a tancovala pro ně celou noc...

V rodném městě Barceloně je po ní pojmenována fontána, umístěna v Paseo Marítimo, blízko Somorrostra, jejíž inaugurace 15. února 1959 se Carmen taktéž zúčastňuje. Při této příležitosti pořádá benefiční vystoupení v Palau de la Música, které zaznamenává nejplnější sál jako nikdy v historii.
"Když přijde den, kdy nemohu tancovat, cítím se jako lev zavřený v kleci."
V létě 1963 se vrátila do Baguru, kde si před pár lety s manželem koupila jeden ze starých domků mezi dalšími ruinami na Costa Brava. Tam jí požádali, aby ještě zatancovala na benefiční akci, a to bylo naposledy, kdy ji někdo mohl spatřit tancovat.
V Baguru, 19. listopadu 1963 kolem 9. hodiny ráno, Carmen Amaya umírá na následky chronického onemocnění ledvin.
V Baguru, 19. listopadu 1963 kolem 9. hodiny ráno, Carmen Amaya umírá na následky chronického onemocnění ledvin.
Zpráva o smrti Carmen se rychle rozšířila a znamenala velký smutek pro celý flamenkový svět, který jí odměnil poctami jako Medalla del Mérito Turístico de Barcelona, Lazo de Isabel la Católica a titulem Hija Adoptiva de Bagur. Její pohřeb shromáždil velký počet gitanos v Katalánsku a v dalších místech Španělska a Francie. Byla pohřbena v Baguru, kde prožívala své poslední dny, a její ostatky jsou v současné době uloženy v Santandere, v rodinné hrobce jejího manžela. Po třech letech od její smrti, v roce 1966, byl odhalen její pomník v barcelonském Parque de Montjuic, a v Buenos Aires po ní byla pojmenována ulice, zatímco v madridském tablau Los Califas jí na počest bylo věnováno vystoupení, ve kterém kromě jiných umělců vystoupili Lucero Tena, Mariquilla a Félix de Utrera. Také v roce 1970 bylo uspořádáno vystoupení na její počest v Llafranch (Gerona).
Osobnost tanečnice, umělkyně, která se v životě těšila z velkého obdivu a nadšení svých kolegů flamenkových umělců, byla pochvalně komentována různými kritiky, flamenkology a spisovateli, stejně tak jako opěvována básníky.
Osobnost tanečnice, umělkyně, která se v životě těšila z velkého obdivu a nadšení svých kolegů flamenkových umělců, byla pochvalně komentována různými kritiky, flamenkology a spisovateli, stejně tak jako opěvována básníky.
wow...to je dobrý