
Omlouvám se, že sem za dnešek nic nepřibylo, tedy ani další kapitola pro Martinu. Nebyl čas, snad zítra. Jsem tu teď jen na skok. Díky všem, co se vyjádřili k mému včerejšímu večernímu kreslenému výtvoru.
K názvu článku, kdo je tedy nejlepší přítel? Pro mě asi pes, nebo ještě hudba. Nechci tímto článkem nikoho zatracovat ani urážet. Je jen na Vás, jestli ho budete číst, nebo to přejdete jako jen "další kecy co vyšly z mé hlavy."
Vím, že není správné v sobě pocity dusit a skrývat, ale docházím k závěru, že tak to bude pro mě, i pro mé okolí nejspíš nejlepší. Stejně už se našlo jen málo těch, co skutečně poslouchali a je možné, že jsem jim s tím i tak dost lezla na nervy. Nedivila bych se, spíš bych to chápala. Jak mě Kristýna naučila za pomoci jedné dost emotivní prezentace, život je jako vlak. Dovolila jsem si zde vypsat pár pasáží z mnoha, které mě něčím zaujaly, (několik jich zůstalo nevypsáno)... ↓
"...Mezi osobami, které cestují tímto vlakem, se najsou i tací, kteří se přišli jen svézt..."
"...Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíc milujeme, obsadili místa ve vagónech, které jsou nejdál od toho našeho..."
"...Odloučit se od některých přátel, se kterými jsem cestovala, bude bolestné..."
"...Je to cesta plná výzev, snů, fantazie, očekávání a rozluček...ale nikdy návratů..."
Z čehož plyne hlavně to, že bychom se měli snažit prožít svou jízdu co nejlépe. Nedokážu slovně vyjádřit, jaké pocity jsem měla po dočtění, ale dovedlo mě to k hlubšímu zamyšlení nad svým životem. Nejsem první ani poslední člověk, který má problém se někomu s něčím svěřit, ale každý se s tím naučí žít, naučím se to tedy i já. Myslím, že můžu říct, že převážnou část tohoto kroku už mám za sebou. Ale pořád je tu něco, co mi brání ten krok úplně dokončit, a nevím jak dlouho mi bude trvat, než se dostanu tam, kam mám.
Jak už jsem psala, nechci tímto článkem nikoho naštvat či urazit. Všech lidí ve svém okolí (včetně těch co nemusím) si vážím. Dá se říct, že každý se svým způsobem učíme od druhých. Záleží jen na nás jestli to vidíme, nebo spíš chceme vidět. Abych tedy vysvětlila své pojetí přítele...pes, němá tvář, které můžete říct cokoli, či se vybrečet do heboučké srsti a víte, že to nikdy nikomu nepoví a vždy na něm vidíte, že se Vám snaží povednout náladu, popravdě teď už si bez něj život ani nedovedu představit. A hudba? Téměř vždycky něco poslouchám, dokonce i teď, pomáhá mi alespoň trochu zklidnit pocity, když mi není zrovna nejlíp. Každý má něco svého.
Je zajímavé, že si vždycky říkám, že se rozepíšu, ale po několika odstavcích už nevím jak mám pokračovat, nebo spíš nevím jestli vůbec chci...neberte si to osobně, radši asi půjdu spát. Dobrou noc...
+ video s písní z krásného filmu, zahráné úplně nádherně na klávesy...
hele .. já asi nemám tolik trápení co ty.. ale cítím se stejně.. ne to je blbé slovo ... podobně ... asi jedinej kdo mě chápe je pes xDD protože, já nechápu sama sebe, a on to má vždycky takový z první ruky ... takový to horký ...