
...příjdu k rozumu? Bude to někdy? Kdo ví...asi jsem přešla další etapu života s bolestí u srdce, ovšem ta už neustává. Říkám si sice, že jsou tací, kteří jsou na tom hůř než já, ale i to už pozbývá účinku. Nejspíš si po přečtení tohoto článku budete myslet, že jsem člověk s "černou duší", ale co na tom...
...nechápu jak po někdo po někom může chtít omluvu, za něco, co se jeho osoby vůbec netýká. Mám se omluvit za něco, co se týká jen mě? Nehodlám to udělat. Naše výměna názorů (s několika tzv. přáteli) byla tentokrát ostřejší. Co je na tom nejhorší? Je mi to jedno. Necítím žádnou bolest, žádnou lítost, prostě nic, ani potřebu se omlouvat. Můj kalich trpělivosti a sdílnosti se věčně omlouvat, jako ta naivní panenka, co neví nic o životě, už přetéká plným proudem. Co jsem si vzala za ponaučení? Nemá cenu se někomu svěřovat, protože se Vám buď vysměje, pošle do háje, nebo v horším případě, když se otočíte, dělá si z Vás "rohatého pitomce." Tudíž jsem si řekla, že nejjednodušší je svěřovat se buď papíru (ve formě deníku) či němé tváři v kožichu. U ní máte jistotu, že to nikomu nepoví, či nezneužije. Jak se vlastně pozná pravý přítel? Sama si na to odpovědět už nedovedu, myslela jsem si, že to vím, ale ukázalo se, že jsem byla opravdu hodně naivní.
Jsem zlá? Možná ano.
Jak je popisováno v knize Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda, každý má svou odvrácenou - zlou - stranu osobnosti. Přijímám to, vím o ní. To že to někdo jiný neví a vyčítá mi moje chyby a vlastnosti už je příběh o něčem jiném. Jsem jaká jsem, a nestydím se za to. Je to špatně? Co mi k tomu povíte?! ...
hmmm chápu tě....