close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Remusova smrt :(

12. prosince 2008 v 16:43 | Jane |  Harry Potter
Popravdě u téhle povídky jsem měla slzy hodně na krajíčku. Remus si podle mého smrt nezasloužil, tak jako několik dalších v knižní předloze. Zde se sice jedná o povídku, ale i tak je to...smutné

Obálka malé zelené knížky vypadala dost ošuntěle, ale zlatý nápis se v odpoledním slunci leskl téměř nadpozemsky. Průvodce temnými stvořeními v Evropě od Jonathana van Elsinga. Remus Lupin si prsty prohrábl své prošedivělé vlasy, vzdychl a položil svazek na hromádku pergamenů vedle své pravé ruky. Pak se zarazil, jak jím projela další křeč a rychle se zachytil okraje stolu. Když bolest pominula, opět traktát zvedl a pomalu listoval stránkami, plnými vybledlých zdobených kudrlinek. Zamyšleně se usmál, když jeho oči pohladily dobře známé písmo, kterým byly na okrajích naškrábané poznámky. A ty obrázky, co mnohdy oblévaly celý text, ty mu také byly povědomé.
Berserkři. Tyhle ilustrace měl na svědomí James. Jedna se podezřele podobala starému profesorovi Lutzovi, další se mohla pochlubit vzhledem Severuse Snapea. A všude kolem komentáře, vyvedené Siriovým hranatým písmem. Prostě Tichošlápek
Noční můry. Myšlenka na jejich dusivý dech ho v dětském věku velmi děsila, dokonce jednu dobu odmítal mít v pokoji byť jen kousek koberce.
Upíři. Více poznámek, obrázků i škrtanců, než na předchozích stránkách, a pak něco, co připomínalo prasklou žárovku. Blízko ní zahlédl Petrovo písmo. Petře, proč, proč, proč?
Vlkodlaci. Jak dobře znal tyto řádky, a nespočet jim podobných. Jak dobře si pamatoval všechna ta slova, úšklebky, zlé pohledy, nepřátelství.. Část jeho života, část jeho bolesti. Teď se mu vybavily některé fráze..
Tito netvoři většinou nežijí déle, než třicet let..bez milosti se musí zabíjet, kdykoli se některý z nich prozradí..po smrti se promění v upíra..jejich těla by měla být úplně spálena, aby nezůstal ani jediný kousíček..dají se nejlépe zlikvidovat..
Následná pasáž tyto procedury vykreslovala v naprosto ohavných podrobnostech. Pamatoval si na hodinu, kdy jim profesor Lutz s téměř fanatickým leskem v očích tyto netvory popisoval, a nejvíc se vyžíval na způsobech zabití. Nebylo divu, že to Sirius po chvíli nevydržel a vyběhl ze třídy..
Vlkodlaci, vzpomněl si, se nedožívají vysokého věku..
Mnohé, kteří utrpěli kousnutí jako děti, zabili vlastní rukou vyděšení rodiče nebo 'soucitní' doktoři. Ale paradoxně se s tím zbylí mladí lidé vyrovnávali mnohem lépe, než dospělí, z nichž se jich spousta zbláznila a spáchala sebevraždu několik měsíců po napadení.
No, možná se tady nedá mluvit o nějakém vyrovnávání..
Ve většině zemí byli 'temní tvorové' bez milosti loveni, jejich kožešiny a zuby se prodávaly jako trofeje nebo k použití do určitých lektvarů, mrtvá těla se stáhla z kůže a potom spálila, a svět byl o jednu obludu chudší. Naštěstí se Británie v tomto ohledu lišila. Hony a nemilosrdné štvanice skončily s nástupem nového století, vznikaly registrační seznamy a kartotéky. Sice se jich pořád všichni stranili, ale aspoň je nechávali na pokoji..samozřejmě jen do té doby, než pod vlivem úplňku někoho zmrzačili, pokousali, případně zabili.
A Vlkodlačí lektvar byl teď mnohem dostupnější, díky snahám několika soucitných duší z Ministerské organizace pro registraci vlkodlaků. I když, spousta kouzelnických lékáren ho odmítla, chtěli společnost před těmito bestiemi ochránit, ne jim ještě pomáhat.
Pochopitelně, hrstka těch, kteří přežili, byla stále znevýhodňována, a nezáleželo na tom, jak moc jsou ti kteří jedinci schopní nebo co si o nich myslí jejich rodina a přátelé. A..sled měsíčních přeměn - napínání kostí a svalů, zkroucené tělo,změny v organismu - to brzy dokázalo vyřídit i silnější, než byl on. Jeho transformace se stále zhoršovaly, bolest zvětšovala..jednoho dne tělo podlehne oslepující agónii a ochabne..Věděl to a smířil se s tím, myslel na to kdykoli bojoval s vlkem, pohlcujícím jeho mysl.
Ale nedokázal se smířit s tím, co bude potom..
Vlkodlaci se po smrti promění v upíra. Upíři, nemrtví. Nosferatu.
Najednou se mu vybavil starý mudlovský film, na který se dívali v rámci Studia mudlů. Studenti se podivné vyhublé postavě smáli, stejně tak mudlům, jejichž chabá fantazie nedokázala vykouzlit ani pořádného vampíra. Ale jemu to vtipné nepřišlo.
Upíři..
Ten obraz ho pronásledoval se zuřivou úporností, objevoval se dokonce v jeho nočních můrách. Vzpomínal na ty noci v Bradavicích, kdy se vzbudil ve své posteli, vyděšený a třesoucí se, ložní prádlo omotané pevně kolem těla, jak sebou ve spánku házel, aby démony odehnal, tváře mokré od slz. Někdy si přál, aby se mohl někam odplazit, umřít tam a osvobodit své druhé animální já ze své chabé tělesné schránky..ale to by znamenalo, že by se pak stal upírem.
Už takhle jeho přátelům hrozilo nebezpečí pokousání..a co teprve kdyby se stal.. Vždycky je vzbudil, když sebou tak zuřivě zmítal a sténal. Nezáleželo na tom, že se později dozvěděli, co je zač..na jeho hrozné přeludy to nemělo žádný efekt. Přicházeli, odhrnovali závěsy, které ho dělily od ostatních prostorů v pokoji, objali ho a pevně drželi, ujišťujíce ho, že to byl jenom zlý sen a že s nimi je v bezpečí. Sirius byl u něj vždycky první, měl postel hned vedle. Pokaždé s ním zůstal, dokud neusnul, někdy si s ním potichounku povídal, aby jeho divoké snové fantazie zaplašil, někdy tam jen seděl a držel ho za ruku, v očích porozumění a soucit.
Sirius - nejjasnější hvězda..
Sirius, ležérní vtipálek s mnohdy zvláštně vyvinutým smyslem pro humor a s úsměvem, který by dokázal rozsvítit celou Velkou síň. Jediná jeho suchá poznámka dokázala zdevastovat celou hodinu, dokonce i přeměňování profesorky McGonnagalové. Občas měl sklony nasazovat lehce tupý výraz, takový ten typu 'seriózní Sirius', aby odlákal pozornost od svých rošťáren. A za tím vším se skrýval jeho výjimečný talent, mysl ostrá jako nabroušená břitva - a vášeň pro neplechy všeho druhu. Jeho oči ho vždycky prozradily - ty živé tmavošedé oči, které se dívaly na život jako na úžasnou hru, na výzvu, na něco, co se musí chytit a vychutnat až do poslední kapky. Tichošlápku, cítils jejich hořkost?
Remus zaklapnul knihu a položil ji na hromadu dalších, které se povalovaly na stole. Narovnal se a trochu zamrkal, jak ho znovu zalila vlna bolesti. Neměl to dělat. Nemohl si dovolit myslet teď na své kamarády a nechat vzpomínky, aby se přes něj valily jako divoká řeka..
Kolem jeho domku se kupilo vyrovnané dřevo..oheň bude hořet dlouho, velmi dlouho.
Sirie - vím, že budeš rozzlobený, zraněný a neskutečně smutný, ale prosím, pochop to. Tak, jako jsi chápal vždycky..
Polkl a přinutil se uvědomit si, že jeho nejstarší a nejdražší přítel je teď daleko a daleko odtud. Není potřeba, aby se dozvěděl, co se stalo, dokud nebude po všem. Musí tomu čelit sám.
Nepohnul se ani lístek. Všude panovalo nepřirozené ticho, snad až na slabé bzučení hmyzu, okupujícího neuspořádané keře divokých růží, které měl vysazené na zahradě. Cítil, jak ho sluneční paprsky hladí po zádech, teplé a konejšící. Má ještě hodně času, než padne noc. Než vyjde úplněk..
" Jarní úklid, Moony?" opřel se Sirius ležérně o veřej a pohlížel na něj.
Vysoký muž v tmavozeleném hábitu, stále hubený, stále temně krásný, i s těmi šedými pramínky v uhlově černých vlasech..
" Ne, jen trochu přerovnávám věci," pohlédl na něj krátce a pak se otočil zpátky ke krabici, do které skládal knížky.
Nedal najevo, jak ho jeho přítomnost překvapila.
" Jo tak. A předpokládám, že jsi mi chtěl poslat dopis. Anebo nechat na stole lístek? Abych věděl, proč jsem tě našel tak, jak jsem tě našel? Nebo spíš už nenašel?" řekl lehce.
Remus neodpověděl, jenom vzdychl a sebral ze stolu několik dalších knih.
" Myslíš, že jsem naprosto vygumovaný, nebo slepý? Myslíš, že jsem ty učebnice nečetl? Myslíš, že po těch všech letech, co tě znám, nevím, co se děje?"
Stále nepřicházela žádná odpověď. Po chvíli se tmavovlasý muž pohnul a udělal pár kroků. Zastavil se za jeho zády, chvíli ho pozoroval a pak zvedl tlustý černý svazek, který ležel nejblíž okraji stolu. Rozevřel ho a četl poznámky, které tam kdysi dávno vepsal on a jeho kamarádi.
" Tohle by se Harrymu líbilo," poznamenal klidně.
" Jo..dostal jsem ji od Jamese k vánocům, ten rok, co jsme trávili prázdniny u nich. Ve čtvrtém ročníku, myslím."
Remus si knížku vzal a pak ji zase bezmyšlenkovitě odložil.
" Myslím, že tuhle bych měl dát jemu..koneckonců, nemá na Jamese a Lily moc vzpomínek."
Sirius zvedl další starou učebnici, plnou načmáraných obrázků a poznámek, psaných čtyřmi rozdílnými rukopisy. Jamesovo normálně elegantní písmo, tady trochu zkřivené, jak pospíchal, aby stihl dopsat svou myšlenku. Remova kulatá písmena, vypovídající o klidné povaze jejich majitele. Petr..malé, tuhé a zkřivené litery..znamení toho, kým se stane? A jeho vlastní nepořádně nadrápané věty, signalizující nepřeberné množství energie a vášeň. Na vnitřní straně se skvěl nápis ZÁŠKODNÍCÍ NAVŽDY!, přes celý jeden list.
Siriův výraz trochu změkl, jak listoval knížkou a vzpomínal.
" Tak tahle patřila nám všem," zamumlal.
" Taky připadne Harrymu?"
Remus se usmál.
" Tys to řekl. A všechno ostatní bude tvoje. Moc toho nemám, jenom tohle místo..a většina knížek se ti taky bude líbit, myslím. Tyhle tady..," ukázal na hromadu, nakupenou na stole, "..patřily otci."
Trochu se usmál.
" Měl tě moc rád. Občas jsem to nechápal, ale..."
..ale teď už chápu. Byl jsi můj přítel, první, který mě byl ochoten navštívit, který se mnou byl i během úplňků, protože necítil strach ani stud. Jak se rodiče smáli naším nápadům! První den, cos u nás byl, jsme se vydali "objevovat" a vrátili se špinaví a promáčení skrz naskrz..matka nás přinutila vykoupat se a pak udělala mojí oblíbenou večeři. Jak jsem miloval tyhle letní večery, když jsme všichni seděli venku, mluvili o ničem a zároveň o všem, smáli se, dohadovali a žertovali, jedli maminčiny výborné koláče a pili její domácí limonádu..
Pracovali v tichu, dokud nevyprázdnili a neroztřídili dvě malé knihovny. Harryho knížky ( nebo ty, které mu měly brzy patřit ), několik profesorce McGonnagalové a zbytek pro Siria. Slunce pomaličku zacházelo za kopec. Ve vzduchu se tetelila slabá květinová vůně. Trochu se ochladilo. Remus se postavil, obešel stůl a protáhl se. Pak přivřel oči a trochu zkřivil obličej, jak ho zaplavila nová vlna bolesti. Tak brzy? V náhlém záchvatu paniky začal uvažovat o tom, jestli tolikrát namáhané kosti a svaly vydrží to napětí a jednoduše..neodejdou.
" Reme? Reme! MOONY!"
Sirius udělal krok vpřed, chytil Rema za ramena a otočil ho tak, aby se mu mohl dívat do tváře. Hluboké zářezy a vrásky, obličej zahalený stínem. Staronové rysy, unavené a pokleslé. Zšedlá kůže, téměř průsvitná, tmavomodré duhovky se nepřirozeně lesknou. Utrpení - a zoufalá touha.
" Hodně to bolí, viď?"
Siriovy oči byly plné starosti.
" Zhoršilo se to, za těch několik měsíců, co jsem tě neviděl, protože ses mi vyhýbal. Není to tak? Nechtěl jsi, abych byl s tebou, předstíral jsi, že je všechno v pořádku, abych se neznepokojoval. Nikdo o tom nevěděl..a tys nikdy nedokázal mluvit o svých bolestech."
Odmlčel se, hlas trochu chraptivý.
" Ani jako dítě sis nestěžoval, jenom jsi každý měsíc odcházel do té zatracené studené chýše, abys mohl křičet a sténat a pak sám sebe zraňovat. Aspoň do té doby, než jsme ti byli schopni pomoci. A teď, jako bych zažíval déjavu. Neřekneš ani slovo a prostě si zmizíš."
" Tady není nic, co bych měl říkat," smutně se usmál Remus.
" Zatraceně, to bych řekl, že je! Myslíš, že nevím, čeho se bojíš? A cos vlastně chtěl dělat? Jaks to chtěl vyřešit? Nějakým nesmyslným mudlovským způsobem? Stříbrným šípem, nebo snad kulkou? Nebo jenom ležet, čekat až na poslední okamžik a pak se vrhnout do ohně?"
"Žádná odpověď.
" Reme!"
Sirius jím lehce zatřásl, pak si ho najednou prudce přitáhl k sobě a pevně ho objal.
" Ty tele, máš snad obrostlý srstí i mozek? K čertu s tebou, Moony - vážně sis myslel, že tě nechám umřít o samotě?"
Jeho tlumený hlas mu pronikal až k srdci. Ztuhnul a instinktivně se snažil osvobodit. Sevření zesílilo. Ale proč vlastně bojuje? Proč bojuje proti..proti tomu, kdo mu chce ulehčit i jeho poslední chvíle, i když ví, že jeho samotného to uvrhne na pokraj šílenství? Polkl a konečně se uvolnil. Napětí odplývalo. Pomalu zvedl vyhublé ruce a vzal ho kolem krku. Teď už nebyl sám..nebyl a nebude. Zavřel oči a položil mu tiše hlavu na rameno. Cítil, jak jeho vlastní srdce tluče, skrz tenkou látku slyšel bít to druhé, které mu bylo na světe nejbližší. Jeho nos naplnila ta zvláštní vůně, která ho vždy fascinovala - směs mýdla, slunečního svitu a ještě něčeho těžko identifikovatelného. Jeho dýchání se zpomalilo. Bolest - ne, už žádná neexistovala. Jen silné paže, které ho jemně hladily po zádech, a neuvěřitelný klid a mír.
Sirie. Tichošlápku. Jak jsem si vůbec mohl myslet, že se před tebou schovám? Jak jsem si mohl myslet, že mě necháš samotného? Jak jsem si mohl..já vím, bylo to sobecké. Nechtěl jsem ti ublížit - ale tohle tě muselo zranit mnohem víc, než bych čekal. Ano, jsi tady..a uděláš co budeš moci. Potřebuji tě - potřebuji, abys tu zůstal a pomohl mi odehnat ty noční můry. Jsem zvědavý, jestli v sobě najdu tolik sil, abych s tebou mohl naposledy běžet, strávit noc pod hvězdami a potom..to skončit. Nejdražší příteli. Bratře.
Nakonec ho Sirius pustil, udělal pár kroků zpět a zdvihl nějaký balíček, které nechal ležet na prahu. Položil ho na lavičku, nedaleko otevřených kamen, chvíli na něj bez hlesu hleděl a pak se otočil zpět na něj. Když začal mluvit, jeho tón byl opět klidný. Jakoby se nic nedělo. Jakoby to všechno byl jen sen a ne skutečnost. Ale Remus viděl jeho oči. A věděl.
" Vždycky jsme to tušili, já a James. Bylo nám jasné, že to nebude jen tak. A když jsme zjistili, jak to s tebou je.. Prolezli jsme knihovnu odshora dolů, dokonce několikrát, hledali cokoli, co by nám umožnilo pomoct ti. Ale všichni říkali totéž - že se nedá nic dělat. Takže jsme si slíbili, že v ten moment budeme s tebou."
Zarazil se.
" Vlastně..kdybychom poslechli všechny ty rady, co jsme se dočetli v těch zatracených knihách, už bys byl mrtvý několik let."
Najednou se zašklebil, ozvěna toho starého Siria.
" Ale to bys potom přišel o všechnu zábavu a my si říkali, že to ti nemůžem udělat."
" Jak milé od vás."
" To nestojí za řeč. Taky jsme se toho spoustu naučili z těch zvláštních esejí, co jsme museli psát. O tom..o tom malém chlupatém problému. Až na to, že bych těch zatracených pergamenů nejradši popsal třikrát tolik, než trávit večery čištěním celého bradavického hradu. Pamatuješ, jak chtěl James založit "Pobertovskou Úklidovou Četu"? Nedávno jsem si zrovna zkoušel vzpomenout, jestli existoval jediný profesor, od kterého jsme alespoň jedno pololetí nedostali žádný trest. Tedy..tím myslím Jamese a mě - nechali jsme se chytit víckrát, než ty."
" Tak to nemám ani potuchy, ale asi spíš ne. Většinu z nich jsme dokázali dovést k šílenství celkem rychle. A nikdo nikdy nevěděl, kam nás posadit, jestli dopředu, kde by dobře viděl, nebo dozadu, kde bychom nerušili..případně jestli nás má nechat všechny pohromadě, aby měl lepší kontrolu, nebo to vyřešit stylem 'Moony nalevo, Tichošlápek napravo, Dvanácterák dopředu a Červíček dozadu'.."
Remus se naklonil nad stolem a znovu se usmál.
" Víš, myslím, že ani Fred s Georgem neměli co se týče počtu trestů za pololetí šanci proti jednomu Siriovi Blackovi."
" Rodiče museli mít asi permanentně zavázané oči, nepřišlo mi tolik Huláků, kolik bych očekával." uchichtl se ten a pak zvedl jednu lahvičku, které se povalovala na dřevěné desce. Otevřel ji a podezřívavě si přičichl.
" Co to je za dryák? To asi nebude Vlkodlačí lektvar, řekl bych..ten přece nemá zelenou barvu."
" Ne, je to on - jenom trochu vylepšený. Něco jsem tam přidal."
" A co?" pohlédl na něj podezřívavě?
" Moony, já vím, jak to dopadlo minule..jestli je to nějaká břečka z Obrtlé, tak si mě nepřej. Pomáhá to aspoň?"
" Trochu," připustil a nepatrně se zamračil
" I když..na to už je pozdě.."
" Hmm," otevřel Sirius sáček, který přinesl, chvíli se v něm prohraboval a pak na světlo vytáhl velkou láhev.
" No, ručím za to, že moje medicína chutná mnohem lépe. Má ten samý účinek, vsadil bych se, a ještě je docela poživatelná, když ji piješ."
Remus zvedl jednu z lahví, otočil ji a přečetl si etiketu. Pak se na něj pobaveně zadíval.
" Dobrá trefa, Si. Ostatně jako vždycky. Tohle jsem nepil, ani nepamatuju."
Došel ke kredenci, vytáhl odtamtud dva poháry a pak se opět nepatrně napjal, když ho ostře bodlo v hrudi.
" Sedneme si venku?"
Sirius stáhl z otřepané pohovky přehoz a několik polštářů a vyšli z chaty. Přesunuli se na zatravněné místo nedaleko lesa, kde si vybudovali provizorní místo na ležení. Tmavovlasý muž odzátkoval první láhev. Znalecky si přičichl a nalil rudé víno do obou nádobek.
" Moony, nechceš si nejdřív dát ty tvoje lektvary, předtím, než začneme s něčím pořádným?" vzpomněl si najednou.
Remus si vzal pohár a jedním lokem ho vyprázdnil. Pak vylil zsedlý zbytek do blízkého růžového keře a mírně se usmál.
" To až potom. Zatím je mi docela dobře."
Natáhl ruku a nechal Siria, aby mu znovu nalil. A pak oba najednou pronesli:
" Na Záškodníky. Jejich duch bude žít navždy."
************************************************************************
Na obloze zářil úplněk, chladný jako stříbro, napůl zahalený mraky. Jasná pochodeň nadcházející zkázy. Na tmavomodrém přehozu ležel velký černý pes, čumák položený na tlapkách, oči napůl zavřené. Vedle něj byl stočený světlešedý vlk, tiskl se k němu, jakoby u něj hledal teplo, hlavu položenou na jeho boku. Srst měl prořídlou, dýchal mělce, chraplavě a nepravidelně. Občas sebou trhnul, začal se třást a slabě kňučet. Pes se vždycky pootočil, jemně mu přejel jazykem po krku a pak zase upadl do chmurného klidu.
Tentokrát noc neprobíhala tak jako obvykle, v divokých hrátkách a honičkách. Zvíře se dokázalo dobelhat pouze k bráně a zpátky.
Chvíli to vypadalo, že zesláblý klidně spí. Najednou slabě zavyl a otřásl se, jako už tolikrát. To nebylo nic nového. Ale pak pootevřel oči, a pokusil se zdvihnout. Zavrávoral a opět klesnul, napůl se opírajíc o svého společníka. Zoufalé, téměř lidské zasténání, vycházející ze staženého hrdla, nebylo téměř slyšet..ale on cítil, že se něco děje. Vzduch vlkovi uvízl v hrudi a z jeho plic vyrazilo pouze sípavé zachroptění. Chtěl se natáhnout pohodlněji, aby se mu lépe dýchalo, ale tlapky jenom bezmocně škrábaly po povrchu, nenabízejíc ani tu sebemenší oporu. Tichounce naříkal, jak ho přemáhala bolest. Pes se k němu přitiskl ještě blíž a začal mu něžně olizovat krk a čenich.
Zanedlouho se černé zvíře vztyčilo, něco zablesklo a na jeho místě stál Sirius, pohlížející na bezvládného tvora se smutkem v očích. Tiše odešel do chaty. Po chvíli se vrátil s lahvičkou, plnou světle modré tekutiny.
Kleknul si a pohladil ho. Zaplavila ho láska, láska k příteli, který tu teď ležel, se srstí tak prořídlou a očima tak kalnýma, jakoby to ani nebyl on. To šedé zvíře, prohánějící se po bradavických pozemcích, zmizelo kamsi do nenávratna, a zůstala jenom nemocná troska, umírající vlkodlak. Poškrábal ho za ušima, pak odstranil uzávěr a opatrně mu zvedl hlavu.
" Tady, Moony..vypij to."
Vlk poslušně otevřel tlamu a na několik bolestivých polknutí byl lektvar pryč. Sirius nádobku odhodil, pak klesnul na zem a položil si hlavu na zvedající se a klesající bok.
" Odejdeš v klidu, nejdražší Moony..a už ho budeš mít navždycky," zamumlal a lehounce hladil jeho tlapky.
" Teď se můžeš podívat beze strachu..dneska je úplněk nádherný."
Tvor ještě jednou otevřel oči, pohlédl na něj a v jantarových zorničkách probleskoval téměř úsměv. Trochu pohnul ocasem, jako by jím chtěl zamrskat, a vděčně olizoval ruku, které ho konejšila. Pak je znovu zavřel a uvolnil se. Tělo pomalu ochabovalo, dýchání se zpomalovalo..zpomalovalo, až nakonec zaniklo v ostrém zachrčení. Ale Siriova ruka zůstávala pořád na světlé kožešině, jemně se probírala zcuchanou srstí a nevšímala si toho, že vlk už její laskání opětovat nemůže.

Svítalo. Sirius se zvednul. Znovu vešel do chatrče a vynesl odtamtud dva pytle s knihami, které odložil pod nedaleký strom. Pak posbíral poháry a lahve, hodil je dovnitř a ještě jednou pomalu procházel stavením, ve kterém jeho přítel tak dlouho žil. Skříňka na šperky, fotografie - které sundal ze zdí - věšák, noční stolek - z toho vzal několik alb, plných pohyblivých obrázků. Tolik vzpomínek, tolik chmurných myšlenek..
Zbývalo udělat už jen jedno. Opatrně zabalil mrtvé tělo do přikrývek a odnesl dovnitř, kde své břemeno položil doprostřed obývacího pokoje.
To bylo všechno. Vyšel ven, zastavil se opodál a chvíli se na dům díval. Pak vytáhl hůlku a pronesl několik slov. Budova vzplanula. Plameny olizovaly zárubně, starý dřevěný nábytek praskal. Za několik vteřin se propadla střecha. Na moment se mu zazdálo, že vidí stín šedého vlka, jak se vznáší se nad hořícím peklem..pak už tam nebylo nic, ani chata, která tu tak dlouho stávala. Zbyl jenom popel.
Kouzelný oheň..pohlcuje všechno, dokonce i vzpomínky.
Sirius namířil hůlkou na vaky, které nechal ležet nedaleko a pak si je přehodil přes rameno. Najednou byly lehounké jako pírko. Ale i kdyby vážily čtyřikrát víc, on by se o to nestaral. Už nic necítil.
Ještě jednou se ohlédl, pak vykročil a zanedlouho ho pohltily stíny lesa.
Pochopitelně by se mohl domů přemístit - ale ráno bylo chladné a občerstvující. Věděl, že první čtyři míle ujde bez problémů.
( zdroj )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gringer Gringer | Web | 12. prosince 2008 v 17:53 | Reagovat

fňuk :(

2 martina martina | Web | 12. prosince 2008 v 18:11 | Reagovat

ty jo to by dojalo každého

zapoj se pls do sonc

3 zuzka zuzka | Web | 13. prosince 2008 v 14:15 | Reagovat

pfff tak tohle precist.. mno asik az zejtra :) ted moc nemam casu nazbyt ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama