Hádky…něco, co život jen znepříjemňuje…
Určitě to všichni znáte, ten pocit, který máte, když Vám někdo řekne, co se Vám nelíbí. Chcete se bránit proti něčemu, co podle Vás není pravda. Jenže pak ve vzteku řeknete něco, čím můžete těm druhým ublížit…Pak přijde čas výčitek, ovšem ne všichni si to vyčítají, Ti co se zařeknou tak je nic netrápí, ale Ti druzí, kterým dojde, co udělali, si to později vyčítají. Přesně tak jsem se chovala i já. Zařekla jsem se, že už se nebudu hádat, a musím říct, že se mi to daří. Už přes měsíc… Což ovšem neznamená, že už žádné nezažijete, pokud jste to udělali, jako já víte, o čem mluvím. Patří k životu stejně jako úsměv, nebo hněv. Bohužel ovšem kazí lidi. Návrat k tomu co jsem napsala, nevyhneme se tomu, protože se hádá naše okolí, naše rodina, přátelé, prostě všichni. Jen malá hrstička lidí taková není a takoví jsou vzácní. Jsem ráda, že se s nimi znám…Můžete jiným mluvit do života? Můžete radit druhým, aby se nehádali? Ne, nikdo není zplnomocněn k tomu, aby druhým mluvil do života, můžeme jen tiše přihlížet a uvažovat…Co zbývá? Když se pohádáte, je lepší se udobřit co nejdřív, i když ta druhá strana třeba zprvu nechce, musíme vědět, co jí vadí a vše jde líp.
Závěr? Takovéhle články ani závěr mít nemohou, pořád by se dalo něco napsat. Mým názorem je, že za ten měsíc co se nehádám, je mi mnohem líp, než dříve. Ať si každý říká, co chce, je mi to jedno, i když od některých to třeba bolí, nemá cenu to řešit. Někdy je třeba naučit se nad určité věci povznést ;). Tohle "moudro" mi řekl jeden moc dobrý kamarád a já se ho držím…díky…Je dobré si pamatovat, že vždy máme někoho kdo nás podrží a pomůže nám i když to tak třeba nevypadá, alepspoň jedna osoba se vždy najde, stojí za námi. To je asi vše co jsem chtěla…
