Další článeček…Tentokrát jsem se rozhodla zaměřit na lidské "okno do duše".
Dají se oči vůbec k něčemu takovému přirovnat? No podle mě oknem asi přímo ne, protože mi přijde, že z pohledu ne vždy dokážete vyčíst na co ta osoba myslí. Spíš bych se přiklonila k názoru, že jsou zrcadlem do duše ale jen minimálně, a proč? V určitých situacích vidíte co si ten druhý myslí…Když má radost dá se říct, že se jeho oči rozzáří, naopak když je smutný tak to taky poznáte, pokud chcete. Což taky ne pokaždé.
Máte taky někdy pocit, že byste se někomu (obvykle jen jedné dané osobě) nejraději dívali do očí pořád, ale že to prostě nejde? Tak jsem na tom já, dokázala bych na barvu, kterou ony oči mají snad složit i verš, ale nejsem schopná se do nich dívat déle než 5 vteřin…a proč? Čeho se bojím? Já nevím jak to popsat…mám vždycky hroznou vnitřní radost, když vím, že se na mě podíval, ale když se mu mám dívat do očí, jsem v háji, protože mám pocit, jako kdyby se díval přímo do mého nitra, a asi se bojím toho, co by tam viděl (asi ne víc než ví).
Nejspíš jsem cvok, ale oči jsou pro mě jednou z věcí, který si všímám jako prvních…
